VII

Dobrý den.
Dovolte mi, abych se představila.
Můj otec měl čtyři děti, jednoho syna a tři dcery, já se narodila jako třetí. Všechny nás vedl k lásce k umění. Vždyť byl také umělcem, hudebním skladatelem a učitelem hudby. Ačkoliv jsem zpívat uměla a zpívala jsem ráda, po mamince jsem do vínku dostala lásku k „obrázkům“. Už od dětství jsem nejraději byla s tužkou nebo křídou a pokreslila každý kousek papíru, dokonce i lino.
Chodila jsem na grafickou speciálu v Drážďanech, učila se knihvazačství v Lipsku, získala jsem stipendium na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Podívala jsem se i do Paříže a v osmadvacátém roce jsem nastoupila do grafického ateliéru Egona Judy v Berlíně. Zde jsem byla osmnáct roků a prožila tu také nálety. Nikdy nezapomenu na bombardování 14. února v pětačtyřicátém. Bomba zničila celý náš byt, otec vyběhl ven jen v košili. Při tomto bombardování přišel otec o velkou část svého díla. Rodičů se ujala česká vláda a poskytla jim čestnou penzi a byt ve Varnsdorfu, kam jsem se přestěhovala v sedmačtyřicátém, abych se postarala o svého nemocného otce. Necelý rok poté otec zemřel a já už zůstala ve Varnsdorfu napořád.
Dělala jsem užitkovou grafiku, volnou grafiku, olejomalbu. Moje práce byla mojí láskou a potěšením. Namalovala jsem mnoho portrétů významných českých i evropských umělců. Tvořila jsem exlibris a novoročenky. Také jsem učila výtvarnou výchovu. Děti jsem měla moc ráda, i když vlastní jsem neměla žádné. Pro děti jsem vyrobila loutky – z kaše z papíru a práškového lepidla a z látek, co mi děti nosily, jsem šila pro loutky oblečení.
Asi bych měla víc říct o svém díle, ale já raději tvořila a rozdávala. Snad je z mé práce cítit to, co jsem do ní vkládala, moje pocity i myšlenky.
A kdybych vám měla ještě trochu napovědět, nejsem Češka ani Němka, patřím mezi Lužické Srby.
A jedno z mých grafických děl vyjadřuje nejen mou myšlenku a poslání (jedná se o citát Jiřího Mahena): Člověk by člověku světlem měl být.
Už mě poznáváte?

Jsem:
a) Měrana Cušcyna
b) Trudla Malinkowa
c) Hanka Krawcec